Dřevo

Broušení podlah, broušení podlah Praha, broušení betonových podlah, broušení betonu, renovace betonu, broušení lina, broušení PVC podlah, broušení teraco, repase teraco, broušení kamenných podlah, broušení mramoru, broušení žuly, odstranění koberců, stržení lina, impregnace podlah, olejování podlah, lakování podlah včetně inspekce a zajištění technických posudků je naše firma připravena zajistit naše odborné služby dle našich interních firemních standardů, směrnic a norem ISIS SYSTEM®, IICRC™, NWFA™ v rámci naší firmy Floor Special Services®.

Floor Special Services® je odborně způsobilou a renomovanou prováděcí podlahářskou firmou s kvalitním zázemím zakládajícím se na odborném vzdělání, teoretických vědomostech a bohaté a dlouholeté praxi prováděných služeb a realizací a spoluprací s významnými institucemi  v rámci ČR, Británie a Německa.

Hlavním zdrojem odborných znalostí firmy Floor Special Services® je studium středoškolských řemeslných oborů a dlouholeté studium architektury a dějin stavebního umění z hlediska architektonických slohů a jejich nosných prvků v podlahářském a stavebním řemeslném odvětví v rámci Evropy a Británie.

Naši pracovníci a vedoucí pracovníci včetně jednatelů naší firmy v minulosti prošli studiem na středních odborných školách a následně své profesní zkušenosti rozšířili v rámci zahraničních stáží a pobytů v rámci nadnárodních podlahářských vzdělávacích programů pod záštitou např. IICR institutu, NWFA v rámci Velké Británie, Německa. Díky tomuto vědomostního zázemí naše firma disponuje a nabízí velmi silný potenciál  a záruku kvalitního výsledku realizovaných prací a zakázek.

Broušení podlah a dendrochronologie

Broušení podlah, renovace podlah, renovace podlah Praha a dřevěných povrchů, podlahářské práce velice úzce souvisí s oborem dendrochronologie, což je metoda datování dřeva založená na měření šířek letokruhů. Umožňuje datovat dřeva z archeologických výzkumů včetně uhlíků, dřevěné prvky historických staveb, především krovů, stejně jako nábytek, dřevěné sochy nebo staré obrazy. Vzorek dřeva je změřen na speciálním měřicím stole (v případě vzácných památek měřicí lupou), odkud je informace přenášena přímo do počítače. Zde se pak zobrazí ve formě křivky, která je pomocí datovacího programu porovnávána s námi zvolenou standardní křivkou pro danou dřevinu.

Program nám ukáže zadaný počet statisticky nejpravděpodobnějších dat měřeného vzorku (tj. pozic, v nichž se křivka našeho vzorku se standardem nejvíce shoduje). Tyto výpočty jsou jen jakousi pomůckou pro usnadnění optického srovnání obou křivek, jež je pro konečnou dataci rozhodující. Pokud má některá ze stanovených pozic na standardu dostatečnou statistickou hodnotu, aby datum připadalo v úvahu, musí se také při optickém srovnání obě křivky setkávat ve většině výrazných minim a maxim; souhlasný by měl být i celkový trend křivek.

Historie dendrochronologie je zkráceně sděleno počítání letokruhů. Běžná dětská hra a obvyklý způsob zjišťování stáří stromů laiky. Tato všeobecně známá činnost vychází z pravidla, že v oblastech mírného pásma vytváří strom každoročně jen jeden nový letokruh. V jiných klimatických podmínkách tomu tak být nemusí. Již od Leonarda da Vinciho jsou zachovány písemné odkazy o pozorování letokruhů. Leonardo byl první, který pochopil, že existuje vztah mezi každoročním kolísáním u letokruhů a dešťovými srážkami v průběhu vegetačního období . Po Schmuckerovi a Linnemannovi vytvořili ital Marcello Malpighi a angličan Nehemiah Grew, díky vynálezu mikroskopu, anatomické základy pro sledování letokruhů. Francouzům H.L.Duhamelovi a Buffonovi se podařilo v roce 1737 identifikovat letokruh pro rok 1709 na několika smýcených kmenech pro jeho charakteristický vzhled (Studhalter 1955). Až do konce 19. století však možnost datování touto metodou nebyla jasně uznávána.
Stěží byla některá jiná vědní disciplína ovlivněna jedním jediným člověkem tak jako dendrochronologie.
Astronom Andrew Ellicott Douglass zkoumal sluneční aktivitu a byl přesvědčen, že na kolísání letokruhů mají vliv klimatické podmínky minulých let. Poněvadž neměl přístup k meteorologickým záznamům, Douglass soudil, že šířka letokruhu vytváří druh záznamu klimatických změn, a snažil se v nich nalézt důkazy slunečních cyklů (Douglass 1919, 1928).

Broušení podlah a dřevěných povrchů a evropská historie dendrochronologie, ke které bezesporu patří německý lesní botanik Bruno Huber. Ten převzal velmi mnoho poznatků a zjištění od Douglasse a začal je aplikovat v mírných oblastech střední Evropy. Nejprve se domníval, že charakteristické znaky, pozorované v Americe a patrně spojené s maximem sluneční aktivity, je možné sledovat na celém světě. Pokus dokázat svou domněnku se mu povedl u dubů rostoucích ve Spessartu v Hessensku (jižní Německo) (Huber 1967). Ve stejné době datoval Kolchin (1972) pozůstatky středověkých měst z 10. a 15. století, kdy byla ve velkém množství používána borovice. Velká řada studií se vztahovala v Německu k vykopávkám hlavně z oblastí Haithabu (Eckstein, Schietzel 1977). V Nizozemí byly ještě navíc práce rozšířeny o datování deskových obrazů (maleb na dřevě) vlámského malířství. Ve výčtu osobností, které se zasloužily o rozvoj oboru, nesmíme zapomenout na žijící legendu evropské dendrochronologie a autora četných publikací především metodického rázu F. Schweingrubera.

Podlahářský a dřevozpracovatelský vývoj  má své kořeny spjaty s vývojem dendrochronologie v ČR, který probíhal od druhé třetiny dvacátého století, lze rozčlenit do několika časových úseků:

• léta třicátá až padesátá, období počátků: jsou zjišťovány možnosti, stanoveny  pracovní metody a na prvních chronologiích ověřována možnost dendrochronologického datování
• léta šedesátá a sedmdesátá: doba sestavování chronologií zejména dubu a jedle  pro velké územní jednotky
• léta osmdesátá a následující: velké množství již oddatovaného historického a prehistorického materiálu a dokonalejší výpočetní technika umožňuje sestavovat geograficky „jemnější“ standardní chronologie a to i pro borovici a smrk. Na aktivity mikulčické laboratoře bezprostředně navázala dendrochronologická laboratoř na lesnické fakultě MZLU v Brně, založená v r. 2000 rovněž Jitkou Dvorskou a později vedená Michalem Rybníčkem. Cílem pracoviště je pokračování v konstrukci dubového standardu ČR a datace zejména archeologického materiálu dřeva.

Broušení podlah a nauka o dřevě

Podlahářské práce, renovace dřevěných podlah vyžaduje materiálové znalectví dřeva a jako stavby, vlastností, fyzikálních a mechanických vlastností, jeho konzervace a toto nám přináší vědní obor Nauka o dřevě. V obecné rovině je nauka o materiálech vědním oborem, který se zabývá vlastnostmi materiálu a metodami jejich zkoušení. V této části budeme hovořit o přirozených vlastnostech dřeva. Ty lze definovat tak, že jsou  výslednicí vztahů mezi stromem (tedy organismem) a prostředím. Tyto vztahy určují technickou kvalitu a použitelnost dřeva. Některé vlastnosti jsou pro nás žádoucí a ty jsou ponechány a některé jsou nežádoucí a ty musí být před použitím změněny (tzv. umělý zásah do přirozených vlastností dřeva).

Podlahářské práce a  stavba dřeva vychází z poznatku, že dřevo vzniká činností kambia, což jsou vrstvičky živých buněk, které jsou uloženy mezi dřevem a kůrou. V procesu růstu se kambiární buňky dělí a vytvářejí na vnitřní straně kambia buňky dřeva a na vnější straně kambia vytvářejí kůru. Ve směru dřeva se dělí buňky mnohem rychleji, a proto přirůstá dřevo mnohem rychleji než kůra. V našem podnebném pásu pracuje kambium tak, že se jeho činnost zastaví před zimním obdobím a začne pracovat opět na jaře. Důsledkem této činnosti je tvorba letokruhů. Na jaře většinou vzniká světleji zbarvená část letokruhů > jarní dřevo a v létě vzniká vnější tvrdší a tmavší část > letní dřevo.

Jarní dřevo slouží hlavně k vedení vody a letní dřevo má funkci mechanickou. V průběhu jednoho roku vznikne jeden letokruh. V některých výjimečných případech se může stát, že v určitém roce v některé části kmene nevznikne žádný letokruh, nebo naopak vzniknou letokruhy dva. S tloušťkou kmene roste i jeho výška. S ohledem na to, že roční přírůstek tvoří většinou jeden letokruh, lze na příčném řezu zjistit věk té části kmene, kterou byl proveden řez.

Broušení podlah a podlahářské práce vycházejí z poznatků stavby dřeva, kterou se zabývá anatomie dřeva, která je jednou z částí lesnické botaniky. Stavbu dřeva hodnotíme podle znaků.  Renovace podlah a podlahářské práce používají především znaky makroskopické, které jsou pozorovatelné pouhým okem nebo lupou, neboť znaky mikroskopické je možné pozorovat pouze při zvětšení mikroskopem( asi 10x až 100x). Ke zhodnocení anatomické stavby dřeva pomocí makroskopických znaků se užívají tři základní řezy dřevem:

• řez příčný (transverzální)
• řez podélný poloměrový (radiální)
• řez podélný tečnový (tangenciální)

Řez příčný (transverzální)  je veden kolmo k podélné ose kmene. V ideálním případě je jeho průřez kruhový ( obr. 1). Řez podélný poloměrový (radiální) je veden podélnou osou kmene a je tedy kolmý k příčnému řezu (obr. 2). Řez tečnový (tangenciální) je veden rovnoběžně s podélnou osou kmene ve směru tečny k některému letokruhu. Je kolmý na radiální řez, procházející tečným bodem na tomto letokruhu. (obr. 3)

Nejvíce makroskopických znaků lze pozorovat na příčném řezu kmene. Zde můžeme pozorovat: dřeň, dřevo bělové (běl), jádrové a zralé (jádro), letokruhy, suky, dřeňové paprsky, cévy  a pryskyřičné kanálky.

Podlaháři ví, že dřeň se nachází uprostřed kmene. Většinou je více či méně posunuta mimo geometrický střed kmene (v ideálním případě se nachází v jeho geometrickém středu). Má tvar kruhový nebo oválný, ve výjimečných případech čtyřúhelníkový, pětiúhelníkový nebo hvězdicovitý. Její průměr je asi 2- 5 mm. Dřevo se nachází od dřeně ke kůře. U některých dřevin má odlišnou barvu vnější a vnitřní části. Jádrové dřeviny mají vnější část světlou (běl) a vnitřní část tmavou (jádro). Mezi tyto dřeviny patří borovice, modřín, dub, jilm, topol a jasan. Jádro se vyznačuje menším obsahem vody a vhodnějšími parametry technických vlastností. Ty dřeviny, které mají stejnou barvu dřeva a stejný obsah dřeva v celém objemu se nazývají bělové dřeviny.  Mezi tyto dřeviny patří lípa, habr a javor.

Letokruhy jsou tvořeny ročními přírůstky dřeva. Již jsme zmiňovali, že jeden letokruh je tvořen jarním  letním přírůstkem. U některých dřev je rozdíl v barvě jarního a letního dřeva velmi výrazný s rychlým přechodem (u jehličnatých stromů). U některých dřevin jsou také rozdíly v barvě velké, ale přechod jarního přírůstku v letní je postupný. Mezi tyto řadíme dub, jilm, jasan, topol a javor. Naopak u lípy, buku a habru jsou tyto rozdíly malé.

Suky jsou pozůstatky po větvích. Vyznačují se různými tvary a jejich barva je velmi odlišná od okolního dřeva. Dřeňové paprsky lze pozorovat na příčném i podélném řezu. Na příčném řezu to jsou lesklé čáry, které vybíhají z dřeně ke kůře. U některých dřevin (dub, buk, jilm) jsou viditelné pouhým okem. U některých  dřevin je můžeme pozorovat lupou (jasan, topol, habr, lípa, všechny jehličnany).

Cévy lze pozorovat na příčném řezu u listnatých dřevin. Jsou to patrné drobné otvory – řezy cév. Podle uspořádání cév rozdělujeme listnaté dřeviny na kruhovitě pórovité a roztroušeně pórovité. Kruhovitě pórovité dřeviny mají cévy soustředěny do jarních přírůstků v letokruzích a vytvářejí tak prstence (dub, jasan, jilm). Roztroušeně pórovité dřeviny mají cévy rozdělené v letokruhu  rovnoměrně (javor, lípa, topol, buk, habr).

Pryskyřičné kanálky jsou charakteristické pro jehličnatá dřeva (smrk, borovice, modřín). Jsou to tenké kanálky, které jsou naplněny pryskyřicí. Tyto kanálky mohou mít směr rovnoběžný s osou kmene (svislé pryskyřičné kanálky) nebo procházejí dřeňovými paprsky. Okem lze spatřit svislé pryskyřičné kanálky v letních přírůstcích dřeva u borovice. Mají průměr asi 0,1 mm a lze je vidět jako bílé tečky.

Broušení podlah, renovace podlah se ve dřevě setkávají s několika typy buněk, které se liší tvarem a svojí funkcí. Skupina buněk stejné stavby a funkce vytváří pletiva. Ve dřevě se nachází pletiva mechanická, pletiva vodivá a pletiva zásobní. Pro praxi mají strategický význam poznatky o buněčných stěnách, zejména je to přítomnost vody v čerstvě poraženém stromě. Její množství se mění podle vnějšího prostředí.

Dřevo je možné identifikovat podle makroskopických i mikroskopických znaků na základě zkušeností. Při určování dřeva postupujeme od nejnápadnějších znaků až k podrobnostem. Přitom zkoumáme tyto prvky:

• Barvu dřeva
• Barevné odlišení vnější částí od vnitřní (běl, jádro)
• Barevné rozlišení jarního a letního přírůstku
• Přechod jarního přírůstku v letní
• Pryskyřičné kanálky
• Kresbu dřeva
• Dřeňové paprsky
• Uspořádání pórů
• U čerstvě poraženého dřeva si všímáme jeho vůně
• Porovnání tvrdosti a hustoty

Renovace podlah, podlahářské práce a fyzikální vlastnosti dřeva jenž mezi ně patří jsou ty vlastnosti, které lze zkoumat bez narušení chemického složení a celistvosti materiálu. Mezi tyto vlastnosti řadíme následující: barvu a kresbu dřeva, lesk dřeva, vůni dřeva, vlhkost dřeva, hustotu dřeva, tepelné, zvukové a elektrické vlastnosti dřeva.

Vlhkost dřeva a renovace podlah z hlediska použitelnosti dřeva je vlhkost jeho rozhodující vlastností. Na obsahu vody závisí, zda rozměry a tvar výrobku zůstanou neměnné, nebo dojde ke zvětšení či zmenšení. Je pro nás tedy podstatné tento vztah objasnit. Z tohoto pohledu je pojednání o vztahu dřeva a vody za nejdůležitější část nauky o dřevě. Zanedbání těchto vztahů by mohlo způsobit menší či větší narušení vzhledu i funkčního použití výrobku ze dřeva a vede i k znehodnocení tohoto materiálu.

Ve vodě se nachází tzv. volná voda a vázaná voda. Volná voda se nachází v dutinách buněk. V živém stromu dopravuje živné látky. Vázaná voda se nachází v buněčných stěnách. Bezprostředně po skácení stromu se začne obsah vody snižovat. Nejprve se odpařuje volná voda. Při tomto procesu nedochází k žádným významným změnám. Stav, kdy ve vypaří všechna volná voda, je určen veličinou zvanou mez nasycení buněčných stěn.

V tomto okamžiku má ještě dřevo všechnu vodu vázanou. Jakmile se začne vypařovat, dochází k významným vlivům na mnohé vlastnosti dřeva. Voda se vypařuje tak dlouho, pokud nenastane tzv. stav vlhkostní rovnováhy. Tento stav je charakteristický tím, že určité teplotě a vlhkosti vzduchu odpovídá určitá hodnota vlhkosti dřeva (rovnovážná vlhkost). Rychlost vypařování vody ze dřeva závisí na těchto faktorech:

• Rozdíl vlhkosti od stavu vlhkostní rovnováhy- čím je větší, tím rychleji dřevo vysychá).
• Spád vlhkosti ve dřevě- tj. rozdíl vlhkosti ve dřevě mezi dvěma místy vzdálenými od sebe 1 cm. S jeho růstem roste rychlost pohybu vody.
• Čím nižší je vlhkost dřeva, tím pomaleji dřevo vysychá.
• Čím je vyšší teplota okolí, tím rychleji se voda vypařuje.
• Čím vyšší je hustota dřeva, tím pomaleji se voda ze dřeva vypařuje.

Vlhkost dřeva udává množství vody ve dřevě vyjádřené v procentech. V praxi se rozlišuje tzv. relativní vlhkost a absolutní vlhkost dřeva. Relativní vlhkost vyjadřuje podíl vody v procentech z celkové hmotnosti vzorku v okamžiku měření. Nemůže nikdy dosáhnout hodnoty 100%. Absolutní vlhkost vyjadřuje procentuální podíl vody   z hmotnosti absolutně suchého dřeva. Tento parametr může nabývat i hodnoty přes 100%. Podle vlhkosti lze dřevo rozdělit do několika skupin.  V praxi se rozlišují tyto stupně vlhkosti dřeva:

1. Mokré dřevo (více něž 100%)- dřevo uložené dlouhodobě ve vodě
2. Syrové dřevo čerstvě poraženého stromu(50- 100%)
3. Dřevo sušené dlouhodobě vzduchem v obyčejných podmínkách (15-20%)
4. Dřevo sušené ve vytápěných místnostech (8- 10%)
5. Absolutně suché dřevo, sušené v sušárnách (0%)

Hodnota vlhkosti při dosažení meze nasycení buněčných stěn je závislá na dřevině a na teplotě. Pohybuje se v rozmezí 23- 36%.  Pro technické účely byla zavedena střední hodnota 30%. Pro potřeby praxe byla zavedena vlhkost technická (výrobní) a vlhkost užitková. Výrobní vlhkostí označujeme vlhkost dřeva v době výroby výrobku. Užitkovou vlhkostí rozumíme vlhkost v době užívání výrobku. Je třeba, aby se výrobní vlhkost rovnala vlhkosti užitkové, nebo byla asi o 2% menší. Jinak by mohlo dojít k nepříznivým vlivům.  Z tohoto pohledu je nutné, abychom si uvedli základní požadavky na užitkovou vlhkost výrobků:

• Stavební konstrukce: 15 – 22%
• Truhlářské výrobky (okna, dveře..apod.): 12 – 15%
• Nábytek v mírně vytápěných místnostech: 10 – 22%
• Nábytek v místnostech s ústředním topením: 8 – 22%
• Dýhy, překližky, laťové středy: 5 – 7%
• Hudební nástroje: 5 – 7%

V rámci renovace podlah lze vlhkost dřeva určit váhovou metodou nebo pomocí elektrických měřících přístrojů. Při zjišťování vlhkosti váhovou metodou nejprve zkušební vzorek zvážíme s přesností na 0,01g a poté jej sušíme v sušárně při teplotě 103 °C nejméně 8 hodin. Poté dřevo zvážíme a opět necháme sušit. Jakmile se  již nemění hmotnost, dřevo je zcela suché. Vlhkost dřeva před zkouškou stanovíme výpočtem takto: Podělíme hmotnost vypařené vody (rozdíl hmotnosti vzorku před a po sušení) hmotností zcela suchého vzorku po sušení a výsledek vynásobíme 100%.

Tento postup dává velmi přesnou hodnotu vlhkosti, ale je časově náročný (potřebujeme 12 až 24 hodin). Pro praxi je mnohdy nutná rychlejší metoda určení vlhkosti a tou je měření elektrickými přístroji. Není tak přesná, ale dostačující. Tyto přístroje využívají závislosti elektrické vodivosti dřeva na jeho vlhkosti. Přesnost měření je v toleranci +-2 %. Těmito přístroji jsou vybavena pracoviště na sušení dřeva.

Vlastnosti dřeva se výrazně mění se změnami jeho vlhkosti v rozsahu od meze nasycení buněčných stěn do 0%. Nejdůležitějšími změnami z pohledu všech způsobů mechanického zpracování a používání hotových výrobků jsou změny rozměrů a objemu dřeva- tzv. borcení (změny tvaru dřeva). Mezi tyto změny patří: sesychání dřeva, bobtnání dřeva, borcení dřeva, praskání dřeva, ustrnutí dřeva a kornatění dřeva.

Sesychání dřeva je proces, při kterém se zmenšují rozměry a objem dřeva při vypařování vázané vody (od poklesu vlhkosti pod mez nasycení buněčných stěn). V průběhu vypařování volné vody se rozměry a objem dřeva nemění. Sesychání charakterizujeme tzv. lineárním a objemovým sesycháním. Lineární sesychání se vyznačuje zmenšováním rozměrů ve třech základních směrech- tangenciálním, radiálním a podélným. Při objemovém sesychání dojde ke zmenšení objemu.

Pro vědecké účely i pro praxi je stěžejní tzv. celkové sesychání (lineární i objemové), které odpovídá změně vlhkosti od meze nasycení buněčných stěn do 0%. Hodnoty celkového sesychání v základních směrech jsou velmi odlišné a liší se i u  jednotlivých dřevin. Nejvýraznější je sesychání ve směru tangenciálním (3- 6%), nejmenší ve směru podélném (je téměř zanedbatelné, průměrně asi 0,3%). Objemové sesychání je asi 12 – 15%. Uvedená čísla se vztahují k nejpoužívanějším produkčním dřevinám. Výsledný tvar řeziva po vysychání vidíme na obrázku.                           

Bobtnání dřeva je děj opačný než sesychání. Nastává pokud dřevo navlhá (přijímá vodu, která se ukládá do buněčných blan) a spočívá ve zvětšování rozměrů dřeva. Tento děj podléhá stejným zákonitostem jako sesychání. Probíhá od 0% vody do meze nasycení buněčných stěn. Hodnoty lineárního bobtnání ve třech základních směrech jsou skoro stejné jako hodnoty lineárního sesychání. Bobtnání nastává, jestliže je vlhkost okolního vzduchu větší než vlhkost dřeva.  

Borcení dřeva je děj, při kterém se mění tvary dřeva při sušení. Tento jev je způsoben vnitřním napětím ve dřevě. Jeho příčinou jsou jednak rozdíly mezi radiálním a tangenciálním sesycháním a jednak nerovnoměrné vysychání v důsledku pomalého pohybu vody ve dřevě při sušení.

Praskání dřeva je také důsledek vnitřních napětí ve dřevě, způsobených nerovnoměrným vysycháním dřeva. Protože na povrchu dřevo vysychá rychleji a uvnitř pomaleji, vzniká na povrchu dřeva tahové napětí. Vnitřní vrstvy jsou tak vystaveny tlakovému napětí. Pokud tahové napětí překročí mez pevnosti v tahu, dřevo praskne a vzniká povrchová výsušná trhlina směřující od povrchu ke dřeni. V dalším průběhu se děje opačný postup. Vlivem vysychání vnitřní části jsou tlakovému napětí vystaveny povrchové vrstvy, které však již rozměry nemění. Tahové napětí vzniká uvnitř, takže se mohou vytvořit vnitřní výsušné trhliny. V této fázi se povrchové trhliny poněkud uzavírají.

Ustrnutí dřeva je jev, který může nastat při sušení i navlhání dřeva. Jestliže na dřevo působí při sušení nebo vlhnutí síly, které překračují mez pružnosti, nemůže dřevo měnit svůj objem. V tom případě mění svůj objem trvale. Jestliže vznikne při nerovnoměrném vysychání ustrnutí v sušeném řezivu, vzniká napětí, které se vyrovnává trháním a deformací dřeva.

Kornatění dřeva může nastat jako důsledek nestejnoměrného ustrnutí jednotlivých vrstev dřeva. Může nastat při rychlém sušení dřeva o velké počáteční vlhkosti. V důsledku nerovnoměrného sušení a sesychání dřeva na povrchu a uvnitř může dojít k nestejnému ustrnutí povrchových a vnitřních vrstev. Pokud tahová napětí ve dřevě nepřekročí mez pevnosti, dřevo nepraskne ale ustrne. Ve dřevě v tom případě vznikají vnitřní napětí, která jsou v rovnováze. Dřevo se ale navenek může jevit bez deformací jako dobré. Avšak zkornatění se projeví nejvíce při podélném řezání– dřevo pilu svírá, nebo se rozestupuje a vzniklé části jsou prohnuté. Pokud není kornatění intenzivní, nemusí se projevit při řezání dřeva, ale až po několika hodinách.

Mechanické vlastnosti dřeva

Mechanické vlastnosti dřeva jsou dány jeho schopností odporovat působení vnějších mechanických sil. Mezi tyto vlastnosti patří: pružnost, pevnost, tvrdost a houževnatost dřeva. Vnější mechanické síly mohou působit následujícím způsobem:

• Staticky (plynule a pomalu síla narůstá)
• Rázově (síla působí ihned plnou hodnotou)
• Kmitavě (síla mění střídavě směr i velikost)
• Trvale (síla působí dlouhou dobu)

Hustota dřeva je doplňkový charakteristický znak pro makroskopickou identifikaci dřeva. Nestanovuje se přesná hustota [kg/m3], ale provádí se její přibližný odhad na základě hmotnosti vzorku. Podle hustoty stanovené při 12 % vlhkosti dřeva se dělí naše dřeviny do tří skupin:

• dřeva s nízkou hustotou: (< 540 kg/m3): borovice, smrk, jedle, topoly, lípy, olše aj.,
• dřeva se střední hustotou (540-750 kg/m3): modřín, buk, dub, jilmy,
• dřeva s vysokou hustotou (>750 kg/m3): habr, tis.

Měřítko tvrdosti – Janka byla vynalezena v roce 1922, standardizovaná v roce 1927 a je adaptací na test tvrdosti podle Brinella na kovy. Zkouška se provádí vtlačováním malé ocelové kuličky o průměru 10 mm do povrchu dřeva působením velkého zatížení. Hodnota tvrdosti se pak určuje podle velikosti vtisku do povrchu dřeva. Jde při tom o to, aby výsledný vtisk byl co nejmenší, což odpovídá vysoké tvrdosti příslušného dřeva. Ve zkratce to znamená: čím vyšší je hodnota tvrdosti, tím je dřevěná podlaha odolnější a trvanlivější.

Tvrdost dřeva je dána schopností jiného tělesa proniknout do struktury dřeva. Při makroskopické identifikaci se tato zkouška provádí orientačně vrypem nehtem. Tvrdost dřeva závisí na jeho struktuře, hustotě, anatomické stavbě. Podle statické tvrdosti stanovené při 12 % vlhkosti dřeva na jeho čelních plochách se dřeviny dělí následovně:

Pro podlahářskou praxi mají technologické, mechanické, fyzikální vlastnosti dřeva velký význam. Řadí se mezi ně obrobitelnost dřeva, schopnost držet mechanické spojovací prostředky, přijímání nátěrových a impregnačních hmot a ohýbatelnost dřeva a schopnost konzervace dřeva a ochrana dřevěných povrchů.

Floor Special Services® je odborně způsobilou a renomovanou prováděcí podlahářskou firmou s kvalitním zázemím zakládajícím se na odborném vzdělání, teoretických vědomostech a bohaté a dlouholeté praxi prováděných služeb a realizací a spoluprací s významnými institucemi  v rámci ČR, Británie a Německa.